VOLNÁ JÍZDA 7: RENESANCE BLBSTVÍ
Omlouvám se všem věrným, že jsem se tak dlouho odmlčel, ale měl jsem jiné, delší psaní. Už několik měsíců píšu knihu s pracovním názvem Zločin, jak ho pamatuju, protože jsem si uvědomil, že nikdo ještě nenapsal dějiny českého zločinu od devadesátých let - a že jsem díky svému věku a své profesi jeden z mála, který osobně poznal všechny velké české zločince. Od Jonáka přes Mrázka a Krejčíře až po Kajínka. Takže jsou to takové hodně subjektivní dějiny. Ale zasazené do širšího kontextu chytřejšími osobnostmi než jsem já, které se zamýšlejí nad tím, jak se zločin změnil a jak se změnil v návaznosti na změnu společnosti. No, nebudu víc napovídat, ukázku z nové knihy tady zveřejním hned, jak bude kniha hotová. Teď bych se chtěl zamyslet nad něčím jiným, co mi opakovaně zvedá žluč. Nejdřív jsem si myslel, že je to náhoda, ojedinělý případ, teď vidím, že je to trend.
Jedna z věcí, která nám pila krev za komunismu byla dominance blbství. Že nám (Polákům, Němcům, Maďarům a dalším) vládne země daleko zaostalejší, než jsme my - a že si tudíž i do vedoucích pozic jaksi samospádem vybírá ty, kteří jsou blbější než průměr národa.
Pád sovětského bloku v roce 1989 tuhle hegemonii zrušil - a zdálo se, že navždy. Že zase chytřejší budou v převaze nad blbějšími, protože prostě zvítězí přirozený přírodní výběr. Jenže dominance blbství jakoby se vracela z opačné strany. Od Západu, kam jsme vždycky se závistí pokukovali po společnosti, založené na zdravém rozumu.
Nebudu teď šít do Evropské unie, do spousty nesmyslů, které plodí přemnožení úředníci a vnucují je ostatním. Jednak je to laciné a jednak ty nesmysly pořád nesmíme zapomínat poměřovat výhodami, které nám ze členství plynou. Včetně miliard, které čerpáme na dotacích.
Bohužel se ale začíná vychylovat pod náporem blbství běžný všední život. Že se dnes na francouzských univerzitách setkáte s dotazníky, kde v kolonce pohlaví máte čtyři možnosti, to je spíš anekdota k zasmání. Zvlášť možnost: "nejsem ještě rozhodnut"mě upřímně pobavila.
Že nové ženské hnutí vyzvalo dámy, aby odhodily podprsenky jako svěrací kazajku genderové nesvobody - to mě také nijak zvlášť nepobuřuje. Udělaly to už v 60. létech minulého století jako projev sexuální svobody a od těch, které si to mohly dovolit, to bylo docela hezké gesto. Obávám se ale, že tomuhle hnutí dojde dech stejně rychle jako tenkrát, protože když ty mladé holky začaly rodit, smutně zjistily, že tři čtvrtiny z nich si to už dovolit nemůžou. A ať je žena - třeba i lesbická - sebeemancipovanější, v genech má, že se chce líbit. A tohoto cíle se s pushupkou rozhodně dosáhne líp...
Když se objevilo hnutí Me too - už mě zamrazilo. Vytahovat na staré kance po čtyřiceti letech, že se zachovali párkrát jako kanci, se dá možná odůvodnit svatým rozhořčením, ale soudnému člověku je z toho dost trapně. Ne za toho kance, který se teď smaží ve žhavém oleji veřejné potupy, aniž by dostal možnost obhájit se, tak jako u soudu. Ale za ty babičky, které tvrdí, že je ten starý zážitek celý život traumatizoval, ačkoli už měly tisíckrát možnost se s ním svěřit, aniž by ohrozily svou kariéru nebo pověst - a některým k té kariéře ten zážitek i pomohl. Totéž se vztahuje i na omakané homosexuály - abychom byli genderově spravedliví.
Jakoby uprostřed civilizované společnosti zcela nenápadně začínal pogrom. Jen se nelynčují Židé, ale mužství jako takové. Zítra mohou ukázat na vás, na mě, na kohokoli. Pravda je, že ukázat na Klímu je zajímavější, než ukázat na instalatéra odvedle, který je možná větší kanec než Klíma. Protože tenhle lynč potřebuje medializaci. A ruku instalatéra, která sousedce při opravě vodovodu zajela před dvaceti lety pod sukni, nikdo medializovat nebude. Ostatně - hned ho přes ni plácla, jak to má správná harašená žena udělat. Zasmál se a dal pokoj, protože i sebevětší kanec to plácnutí jaksi na padesát procent očekává...
Teď ovšem švédský parlament překvapivě drtivou většinou schválil zákon, podle kterého může být trestný každý sex, před kterým partneři nevyslovili se souloží jasný souhlas. Nejlépe prý písemně nebo nahrávkou.
Už mě nezamrazilo. Už jsem se zalekl. Nedovedu si dost dobře představit ty milióny mladých samiček a samečků, kteří - obluzeni feromony zvanými láska - směřují v něžné hře jemných nátlaků a jemného odmítání k vyvrcholení reprodukční povinnosti, vlhnou sliznice, vrcholí nervozita - a v rozhodujícím okamžiku to přeruší, a podepisují papíry se souhlasem nebo nahrávají do mobilu větu: "Ano. Chci si zasouložit." Budou mít pak ještě chuť?
Nedovedu si ostatně představit ani starší samičky, samečky a nevyhraněné, jak se navzájem loví s předtištěným formulářem v kapse hned vedle kondomu někde v baru, na vernisáži nebo na rautu. Až dosud platil starý bonmot: "Když dáma říká ne, znamená to možná. Když říká možná, znamená to ano. A když říká ano - není to dáma." Podotýkám - vztahuje se to i na homosexuály, kteří plní ženskou roli.
Končí-li platnost tichého souhlasu nebo souhlasu náznakem, končí sex nejen jako nejkrásnější zábava, ale i jako základní hra, tlačící lidský rod k přirozené reprodukci, kde právě to nevyslovené je to nejkrásnější. A dobývání je přirozeným výběrem nejkvalitnějších genů.
Kam to povede, to švédští poslanci vůbec nedomysleli. Nebudou-li dívky ochotné říkat: "Ano, chci souložit!" (a ony nebudou), nebudou je chlapci svádět, protože se budou bát souložit. Zalezou si ještě víc k počítačům a sexuálnímu přetlaku si budou ulevovat manuálně u porna. Tam to ženské říkají - někdy i dost hlasitě. Nastane zlatá doba umělého oplodnění - protože dívky mít děti chtějí vždy, ve všech dobách - a sňatky zase začnou domlouvat rodiče a příbuzní, protože manželský slib je taky vlastně souhlas - a bez rizika. Partneři se poprvé poznají sexuálně o svatební noci. Jsme zpátky v 19. století. Anebo v Islámském státu...
Jenže co když i před naplněním svatební noci budou partneři muset dát najevo výslovný souhlas? A před každou další rovněž? A co když si ho ústně dají, ale o pár let později, při rozvodu, žena řekne, že ho nedala? Že tedy byla (čtyřicetkrát, čtyřistakrát, čtyřtisíckrát!) vlastně manželem v manželské posteli znásilněna? A co když čtyři chlapi, tak, jak to taky bývá, znásilní na odlehlém místě náhodnou oběť, ale předtím ji donutí říct do mobilu: "Jo. Chci to. Se všemi. Se čtyřmi najednou to dělám vůbec nejradši." Podle zákona o kvalifikovaném souhlasu bude vše ok.
Bojím se, že blbství sílí. A že leckde už zvítězilo nad zdravým rozumem. A co u nás?