VOLNÁ JÍZDA 5: PREZIDENTSKÉ BÁCHORKY

              Trochu jsem se odmlčel, ale jen proto, že jsem cestoval po Chorvatsku i po vlasti a nabíral nové síly do nové sezóny, která vypukne našemu pořadu Očima Josefa Klímy už poslední srpnovou neděli na TV Prima. Některá rána - jako např. ta v dalmatské Baška Vodě - kdy ležíte na moři, hladkém jak papír, zíráte na hory, vyšší než Sněžka a posloucháte zvony z blízkého kostela, nezapomenu nikdy a pravidelně si je promítám o zimních plískanicích, kdy to vypadá, že tma a zima už neskončí.

I když jsem se snažil vyhýbat politickým hovorům, stejně chtě nechtě řeč s lidmi, které jsem náhodou potkal, dříve či později na politické téma sklouzla. A je to náhoda, že nejčastěji na téma prezidentské? Říkejme těm historkám, které jsem vyslechl, báchorky, protože jsem neměl žádnou možnost je ověřit. A protože nechci očernit něčím neověřeným konkrétní osobu, nebudu pro jistotu ani uvádět, jakého prezidenta se týkají. Prezidentů je přece mnoho. Jak těch státních, tak třeba svazových, firemních, spolkových - kdoví kolik. Takže to mohl být kterýkoli z nich.

V Chorvatsku mi například vyprávěl jeden z českých podnikatelů, kteří tam působí, jak byl pozván coby čestný host na slavnostní večeři chorvatské prezidentky Kolindy Grabarové Kitarovičové a onoho nejmenovaného prezidenta.

"Styděl jsem se jako malý kluk," vyprávěl mi podnikatel. "Pan prezident si po večeři zapálil cigaretu, aniž by se paní prezidentky zeptal, zda jí to nevadí a začal jí klidně foukat kouř přímo do obličeje. Jeden muž z jeho doprovodu - ten, který chytá deštníkem vajíčka, která po prezidentovi občas házejí - se k němu přitočil a něco mu šeptal do ucha. Zřejmě se to týkalo právě cigarety, protože pan prezident začal potom vyfukovat kouř opačným směrem. Když dokouřil, klidně si sundal na té slavnostní recepci jako jediný sako, pustil se opět s paní prezidentkou do konverzace a za chvíli ji začal rukou důvěrně otlapkávat po rameni, jako to dělají chlapi v hospodě. Chytač vajíček se k němu naštěstí znovu přitočil a znovu mu něco šeptal do ucha, takže pan prezident s otlapkáváním přestal. Už jsem jen s hrůzou čekal, kdy si zapálí znovu cigaretu a začne ji zase foukat paní prezidentce do obličeje."

Tu druhou historku jsem vyslechl ve středočeském Kytíně. Vyprávěl mi ji příbuzný jednoho zaměstnance nejmenovaného Hradu a týkala se oslavy narozenin nejmenovaného nejbližšího spolupracovníka nejmenovaného prezidenta, kterou na Hradě uspořádal. Po oslavě totiž museli průvodci změnit trasu, kudy návštěvníky Hradu provázejí. Některé historické místnosti byly zdevastovány, některé pozvracené a někde se oslavencům dokonce podařilo propálit i starý vzácný koberec ze 16. století.

Pravdou je, že ty báchorky mě zase až tak nepřekvapily, protože nejmenovaného prezidenta znám a chová se konzistentně, tedy pořád stejně. Co mě překvapí - jestli si ho po tom všem co jsme o něm a od něj slyšeli zase ten náš spolek, svaz, firma nebo jak to mám nazvat, opět zvolí.