VOLNÁ JÍZDA 3: ČEKÁNÍ NA KAJÍNKA

   Tenhle týden to vypadalo, jakoby nejdůležitější v tomhle státě nebyl ani prezident, ani premiér, ani odstupující ministr financí (natož spor jich všech), ale doživotně odsouzený trestanec. Sypu si popel na hlavu. Taky jsem se podepsal pod tím, že se stal tak populární a spousta lidí mi to může škodolibě připomenout. Jenže já jsem k tomu přispěl tím, že jsem se zajímal O PŘÍPAD Kajínek. Nikoli O OSOBU Kajínek. A to je docela podstatný rozdíl, který bychom si měli stále připomínat.

   Zajímáme-li se o případ, řešíme vyšší otázku než co má rád k obědu, jakou hudbu by si pustil, půjde-li k sestře nebo k přítelkyni a čím se bude živit. Řešíme otázku spravedlnosti, viny a trestu, možná i odpuštění. A Kajínek je jen jméno, které nám v tom příběhu vystupuje. Sám ani nemá čím argumentovat. Od začátku tvrdí, že osudného dne v Plzni nebyl a zbytek je jen konstrukce podjatých policistů, státních zástupců a soudců, takže do diskuse o spravedlnosti či nespravedlnosti nám žádným novým poznatkem nepřispěje. (Vyjma logické věty starého kriminálníka, že kdyby vraždy spáchal, určitě by si na ten den připravil neprůstřelné alibi. Což si nepřipravil.)

   Ani co se týče hodnoty pro společnost nemá moc co nabídnout. V rodné obci ho sice vrstevníci chválí, jaký byl kamarádský, obětavý a k ženám galantní, ale zároveň nakonec přiznají, že už jako mladý vykrádal chaty a sám Kajínek se netají s tím, že hrál mariáš s galerkou, než začal vykrádat byty bohatých, v čemž se stal nakonec profesionálem. Nikde nic poctivého, obdivuhodného.

   Sám v osobním hovoru je sice příjemný, ale jeho svět, omezený třiadvacet let na mříže a četbu nebo televizi, také neotvírá moc velký prostor ke konverzaci. Ta se točí v logickém kruhu znovu a znovu kolem okolností jeho odsouzení, kolem stejných jmen, které jsme probrali v reportážích a kolem stejných faktů. Kajínek není filozof ani svérázný znalec života - a ani to od něj nikdo neočekává. Ve všeobecné hysterii, která teď kolem jeho propuštění zavládla, i mně jeden nakladatel nabízel, ať s ním udělám knižní rozhovor. Že se k němu možná dostanu snáz než jiní novináři.

   Možná i dostanu. Ale snažil jsem se mu vysvětlit, že nevím, na co bych se ho ptal. Opakovat banality typu jakou má rád hudbu, barvu, jídlo, jestli je sparťan nebo slávista a co bude dělat na svobodě? K čemu? Bulvár si to stokrát přežvýká a až čerstvý omastek steče po povrchu dní, nezůstane nic. A na to podstatné - je-li vinen nebo ne - stejně odpověď nedostanu.

   Kladl jsem si za těch sedmnáct let, co se jeho případem zabývám, několikrát otázku, proč se vlastně stal tak slavný a nakonec jsem dospěl k jedinému názoru: že se proměnil ve slupku, do níž si lidé nacpali svůj vlastní obsah. Samozřejmě - akrobatický útěk z hradu, odkud nikdo neutekl a navíc bez byť i špetky násilí, je samo o sobě nakročení k legendě. Ale ten zbytek už běžel setrvačností. Policie ho ukázala nahatého jako mučedníka z barokních obrazů v bytě Marie Černé, zakouřeném ještě slzákem, zaslzely i ženy u obrazovek a protože měly napečené před Vánocemi cukroví, začaly mu je posílat do Valdic, založily jeho fanklub. Ale to podstatné byl střet jeho osudu - možná doživotního justičního omylu - s obecnou nespokojeností ve společnosti, kde přibývalo nepotrestaných tunelářů a trestaných chudáků. Nespokojenost s prací policie a justice, obecné podezření z jejich nečestnosti a manipulace. To se promítlo do Kajínka jako do lidového hrdiny. A pranic nepomohlo, že jsme hned po jeho zatčení s Jankem Kroupou vysílali celou jednu televizín reportáž o tom, jak se Kajínek naučil krást a koho všeho okradl. Sám se s tím před kamerou chlubil. Jenže džin byl vypuštěn z láhve a Kajínkův obraz si už žil svým vlastním životem, zatímco on sám hnil dál ve vězení.

   Proč tohle všechno připomínám právě teď? Protože v té všeobecné mediální hysterii kolem jeho propuštění právě tohle dělítko mizí. Kajínek PŘÍPAD a Kajínek OSOBA hrozí splynout definitivně. Což by byl velký omyl.