VOLNÁ JÍZDA 2: ČÍM SI PAN PREZIDENT NEJVÍC UBLIŽUJE? SÁM SEBOU

  Je to už dva a půl roku, co jsem - tehdy ještě v Lidových novinách - vydal sloupek "Odmítám" o Miloši Zemanovi. Měl velký ohlas, lidé si ho vzájemně přeposílali, někteří mi ho, vystřižený, dávali podepsat. Psalo se tam:

"Odmítám respektovat Miloše Zemana jako hlavu státu, jehož jsem občanem. Nikdy předtím jsem tak silná slova nenapsal, ani nevyslovil, přestože Václav Klaus se svým přebujelým egocentrismem, stálou úklonou před Moskvou a ukradeným chilským perem mi taky nebyl dvakrát po chuti. Ale respektoval jsem volbu poslanců, jen jsem tak trochu skřípal zuby.

Když jsme volili prezidenta poprvé všichni, byl jsem odhodlaný prominout mu ještě víc než jeho předchůdci, přestože můj hlas nedostal. Ale lidová volba má přece jen čistší punc než ta vyhandlovaná politická a doufal jsem potají, že dosažením funkce, která konečně uspokojí i jeho přebujelé ego, najde tolik kritického rozumu, že sám začne bojovat se svými vnitřními démony, kteří by mu mohli poškodit reputaci.

Bohužel nezačal. Naopak je pustil ze řetězu naplno. Odmítám mít za prezidenta muže, který se obklopil od začátku starými politickými strukturami i proruskými byznysmeny a neměl ani tolik slušnosti, aby ty z nich, co mu pomohli nejvíc nahoru, ještě veřejně nezapřel.

Muže, který se daleko méně motá při oslavě na ruské ambasádě než o pár hodin později před korunovačními klenoty. Který odpustí svému kancléři povinnou bezpečnostní prověrku a nestydí se přitom na vrcholném summitu NATO žádat daleko víc důkazů o ruské agresi, než stačily k utvoření názoru Obamovi, Merkelové či Cameronovi.

Který nadřadí osobní averzi státnické povinnosti při udělování profesury homosexuálovi a později i při pozvání rektorů na slavnostní udílení státních cen při oslavách výročí republiky.

Který jako jediný státník ochotně jede na Rhodos dělat křoví setkání novodobých diktátorů a urazí tím i svým smířlivým postojem k ruské agresi na Ukrajině jediné ruské hrdiny, kteří se v roce 1968 postavili proti naší okupaci, takže odmítnou přijet na udělení státní ceny z jeho rukou jejich kolegyni. Dnes už bohužel mrtvé, takže ji nemůže odmítnout sama.

Který postaví do jedné řady vyznamenaných Winstona Churchila, Nicolase Wintona nebo Miroslava Zikmunda - a filmové režiséry, jejichž jediná zásluha o stát tkví v tom, že mu pomáhali na cestě k moci. Je tragické, o kolik velikáni, kteří přebírají státní vyznamenání, převyšují charakterem i morálkou toho, kdo jim je uděluje. Tragické a ostudné.

Možná bych ještě skousnul, že v Číně propagoval nejbohatší z Čechů daleko za hranici běžných zvyklostí a dokonce letěl nazpět jejich soukromým letadlem, což je konflikt zájmů převyšující Čínskou zeď.

Ale to, že ignoroval nejprestižnější oslavu státu na Vítkově, památku skutečných hrdinů, které se předtím účastnili všichni prezidenti, to už se stalo tou poslední příslovečnou kapkou, která ho - alespoň přede mnou - definitivně z úřadu hlavy státu diskvalifikovala.

Žádný prezident předtím si tak svévolné zneužití nejvyšší státní funkce pro naplnění osobních cílů nedovolil. A protože není v mé moci ho odvolat, rozhodl jsem se ho odmítnout. Budu se tvářit a žít po zbytek jeho funkčního období, jakoby Česká republika žádného prezidenta neměla."

Netušil jsem, že o dva a půl roku později bude situace ještě daleko horší a prezidentovy hříchy, které nás tehdy tolik rozčilovaly, budou jen slabým odvarem těch současných. Přesto se nedomnívám, že by si nejvíc ublížil trapným ponižováním premiéra - ať už jde o přijetí demise, kterou mu nikdo nepřinesl, mávání holí v Trůním sále či pozvání na schůzku do Liberce pro někoho, kdo letí v letadle na státní návštěvu - či fragrantním porušováním ústavy. Nejvíc si ublížil prohlášením na začátku té trapné hradní epizody, že normální člověk v sedm ráno spí. Voliči, kteří ho zbožňují, doposud brali všechny jeho trapné projevy jako správnou facku někomu, kdo si ji určitě zaslouží, když si to pan prezident myslí. A spor o nějaké dluhopisy ministra financí? To je pro ně stejně nesrozumitelné, jako pro mě bylo slovo "akcie" v listopadu 1989.

Jenže právě voliči Miloše Zemana vstávají brzy ráno a v sedm často už pilně pracují nebo do práce míří ze škol a ze školek, kam dopravili své děti. A teď jim jejich Vyvolený říká, že nejsou normální? Takhle je uráží?

Myslím, že tato jeho věta by neměla zapadnout. Protože možná konečně přiměje i ty slepé, aby prohlédli, a odmítnou tuhle hlavu respektovat jako hlavu státu. Přinejmenším pro další volební období.